10. Památky – Městské brány a zbytky opevnění Tisk
Z Rokycan i odjinud - Kapitoly
Úterý, 31 Leden 2012 02:00

obr. – bývalá Plzeňská brána

Plzenska-brana_mChráněné jsou též zbytky někdejších městských hradeb. Dodnes je nejlépe zachována část od školy T. G. Masaryka k restauraci Střelnice se zbytky dvou bašt. Průchody přes městské hradby představovaly brány a branky. Jedna z nich zvaná „Branka“ prošla nedávno rozsáhlou rekonstrukcí. Z původních čtyř městských bran – Plzeňské, Nové, Pražské a Saské – se nedochovalo téměř nic. Asi nejznámější z nich byla Plzeňská brána. Vybudována byla roku 1723 a nahradila původní, která byla o něco blíže k městu. Nad branou se tyčil až do roku 1918 rakouský orel, který byl během převratu stržen. V roce 1924 byl při bráně zřízen přechod pro pěší. Již v té době se uvažovalo o její likvidaci. K ní nakonec došlo i přes četné protesty nejen místních, ale i památkářů v roce 1950. Zbytky brány, nápis a znak, je možno dnes spatřit jako komponenty moderní přístavby Muzea Dr. Bohuslava Horáka v Rokycanech. V roce 1932 vznikla také báseň K. Kysely Ta Plzeňská brána.

Další z městských bran zvaná Saská nebo také Volová stála v závěru dnešní Gottliebovy ulice. Byla zbořena již v lednu 1900, na jejím místě měla být totiž původně postavena sokolovna. Také o ní tehdejší učitelka A. Mazurová napsala báseň.

Památkově chráněný byl i náhon neboli mlýnská strouha vedoucí pod městskými hradbami. Strouha od středověku chránila severovýchodní část městského opevnění. Území mezi ní a řekou Klabavou tvořilo ostrov, na němž se nacházelo romantické zákoutí na náměstí Františka Černého a Děkanský rybníček. Celý tento prostor byl předurčen, aby se stal osou městské zeleně. Bohužel se časem strouha stala spíše odpadní stokou. Od památkové ochrany se upustilo v roce 1966, náhon byl zasypán po roce 1977. Na místě bývalého Děkanského rybníčku později vyrostlo sídliště.

 

Ta Plzeňská brána
K. Kysela, 1932

Bože, to je rána
z čista jasna, z ničehož nic
má býti rozbourána.
Stojí v našem městě let už skoro dvě stě,
nikomu nepřekážela – najednou je v cestě.
Rozhodl tak kdosi (zlaté brýle nosí)
a za ním se všichni rojí jak divoké vosy.
Posílaj´ jí k ďasu přes tu její krásu.
Život lidský nade všecko, v tom neznají špásu.

Ač automobily jezdí tu co chvíli,
nikoho v té úzké bráně dosud nezabili.
Jak by nám se zdálo, nutno sečkat málo,
až se přihodí neštěstí, jež by za to stálo.
Ta Plzeňská brána,
ach, to bude rána,
potom teprv, dáli Pánbůh,
bude rozbourána.
   

Saská brána
A. Mazurová, 1900

Zbořena jsi, bráno naše,
v trosky slední splýváš.
U mých nohou naposledy
dnes již odpočíváš.
Mnohý kol se zastavuje,
nad tebou se kloní.
Mě se zdá, že pláč a nářek
z kamene tu zvoní.
Mě se zdá, že minulost teď
z trosek tvých se zvedá,

slibuji ti: „Zapomenout
upomínka nedá.“
Abys klidně umírala,
slyšíš, jak tě prosí...
Což mně v oči napadaly
krůpěje dnes rosy?
Já vím … Duši rozechvěly
truchlivé to hrany,
že nenajdem dumné naší
nikdy více brány...